Metoda Montessori je pedagogický směr, který byl vyvinut italskou lékařkou a pedagožkou Marií Montessori na počátku 20. století. Jeho základem je přesvědčení, že dítě je od přirozenosti aktivním, tvořivým a zvídavým jedincem, jehož potenciál lze rozvíjet vytvořením podnětného a svobodného prostředí. Klíčovým aspektem Montessori pedagogiky je individuální přístup – každé dítě postupuje svým tempem, přičemž má možnost volit si aktivity, které ho zajímají a odpovídají jeho vývojové fázi. Didaktické pomůcky jsou navrženy tak, aby byly jednoduché, konkrétní a umožňovaly dítěti samostatně ověřovat správnost řešení (tzv. kontrola chyb).
Prostředí v Montessori škole je pečlivě připraveno – třída je rozdělena do tematických oblastí (praktický život, smyslové vnímání, jazyk, matematika, kosmická výchova), kde jsou materiály uspořádané a snadno přístupné. Učitel (“průvodce”) má roli spíše facilitátora než tradičního vyučujícího – nenutí dítě k činnosti, ale nenápadně ho vede, pozoruje a podporuje, pokud je to třeba, a respektuje jeho volbu a rytmus. Montessori metoda klade důraz na rozvoj smyslů, samostatnost, odpovědnost a mezilidskou spolupráci. Významným prvkem je také věkově smíšená skupina, kde mladší děti mají možnost učit se od starších a starší si upevňují vědomosti tím, že radí mladším.
Vědecké výzkumy potvrzují, že Montessori přístup pozitivně ovlivňuje nejen kognitivní, ale i sociální a emocionální rozvoj dítěte. Děti vedené touto metodou lépe rozvíjejí koncentraci, vytrvalost, logické myšlení, tvořivost i sebeúctu. Kritici však někdy upozorňují na náročnost implementace metody, vyšší pořizovací náklady speciálních pomůcek nebo menší důraz na strukturované učení. Nezanedbatelným přínosem Montessori pedagogiky je však kultivace celoživotní radosti z poznávání a aktivního, samostatného přístupu k řešení problémů, což jsou klíčové kompetence pro dnešní rychle se měnící svět.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)