Montessori metoda představuje vzdělávací přístup, který vytvořila italská lékařka a pedagogička Maria Montessori na počátku 20. století. Metoda je založena na vědeckém pozorování dětí a jejich přirozeného procesu učení. Klíčovým principem Montessori pedagogiky je respektování individuálního tempa rozvoje každého dítěte a snaha vytvořit takové prostředí, které dítě podporuje v samostatnosti, zodpovědnosti a vnitřní motivaci. Učení v Montessori prostředí probíhá často pomocí speciálně navržených pomůcek, které dětem umožňují získávat zkušenosti prostřednictvím vlastního objevování a praktických činností.
Struktura Montessori třídy je oproti tradičnímu vzdělávání méně hierarchická; děti různého věku zde pracují společně, což přirozeně podporuje spolupráci a vzájemné učení. Učitel zde vystupuje spíše v roli průvodce, podporovatele a pozorovatele, který zasahuje jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Metoda klade velký důraz na rozvoj smyslového vnímání, motoriky a kognitivních schopností, ale také na sociální a emocionální zrání. Každá činnost a pomůcka má v rámci metody přesně dané místo a účel; děti se učí nejen novým znalostem, ale i dodržování pořádku a samostatnosti.
Výsledky řady vědeckých studií naznačují, že Montessori metoda může výrazně přispět k rozvoji samostatnosti, kreativity, soustředění a schopnosti řešit problémy. Děti, které prošly Montessori vzděláváním, často vykazují vyšší míru sebedůvěry, sociální kompetence a vynikající schopnosti v sebeprezentaci a týmové práci. Kritici však upozorňují, že úspěšnost metody závisí na kvalitě prostředí, odborné připravenosti pedagogů i správném pochopení základních principů Montessori filozofie. V současnosti se Montessori metoda úspěšně využívá nejen ve školkách a základních školách po celém světě, ale její principy pronikají i do dalších oblastí výchovy a vzdělávání.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)