Montessori pedagogika je alternativní vzdělávací směr, jenž byl vyvinut na počátku 20. století italskou lékařkou a pedagožkou Marií Montessoriovou. Její koncepce vychází z respektování individuálního vývoje dítěte, jeho potřeb a přirozené touhy po poznání. Montessoriová klade důraz na vlastní aktivitu dětí a učení prostřednictvím smyslových zkušeností. Učitel zde nevystupuje jako hlavní autorita a zdroj vědomostí, ale spíše jako průvodce, který připravuje prostředí a pomáhá dětem samostatně objevovat a učit se.
Charakteristickým znakem Montessori pedagogiky je důkladem promyšlené a speciálně navržené prostředí, známé jako „připravené prostředí“ („prepared environment“). To obsahuje pomůcky, které rozvíjejí nejen intelektuální schopnosti dětí, ale také jemnou motoriku, smyslové vnímání a samostatnost. Didaktický materiál je jasně strukturován, umožňuje samokontrolu výsledků a vede k pochopení abstraktních pojmů přes konkrétní manipulaci. Velkou předností této metody je, že dovoluje každému dítěti učit se vlastním tempem a tím se vyhýbá srovnávání mezi vrstevníky.
Montessori pedagogika má pozitivní dopad nejen na kognitivní rozvoj, ale i na sociální a emocionální stránku dítěte. Děti v montessoriovských školkách a školách rozvíjejí samostatnost, schopnost spolupráce, ohleduplnost a vnitřní motivaci k učení. Vyhýbá se vnějším formám hodnocení, jako jsou známky či tresty, místo toho podporuje sebehodnocení a vnitřní uspokojení z úspěchu. Dlouhodobé studie potvrzují, že absolventi montessoriovských zařízení si do dalšího vzdělávání i života odnášejí větší míru autonomie, kreativního a kritického myšlení i zodpovědnosti vůči sobě a společnosti.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)